Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mont Blanc zaří 2008

11. 10. 2008

Úvod

 

 

Už při sestupu z Mont Blancu v květnu tohoto roku mne pronásledovala otázka, jak to udělat, aby na vrcholu této impozantní hory mohla stanout i Barunka, která po jeho dobytí toužila asi tak dvakrát víc než já. Bohužel, kvůli výškové nemoci pravděpodobně způsobené celkovým vyčepáním neobvykle náročného výstupu, zůstala v květnu s žaludeční nevolností a motající se hlavou na Valotce - 450 výškových metrů pod vrcholem.
Dostat se do Chamonix mohu i vlastním autem, ale zas tak dlouho ho nemám a asi bych nezískal podporu u Barunčiných rodičů... A tak mně již tehdy přišla na mysl věta, kterou jsem slyšel, když jsem přebíral své auto ze servisu: "Kdybyste náhodou chtěli jet někam na hory a neměli jak, tak můžete jet se mnou, jezdím do Alp často a rád se s vámi také podívám." Tu větu pronesl pan Kašpárek, resp. Jura Kašpárek, který hory má opravdu moc rád a věnuje jim snad veškerý volný čas a dovolenou. Alpy bere jako aklimatizaci na Tibet či Jižní Ameriku, kde 4000 m.n.m je normální výška. Kromě toho, že je zkušený horal s nepřebernými zkušenostmi (i s výškovými nemocemi, jejichž nebezpečí se hodně podceňuje), je též zručný opravář aut, takže případné problémy s autem je schopen řešit operativně na místě, což je jev, který se mezi normálními smrtelníky lezoucích po horách vyskytuje jen velmi vzácně. Během května jsem mu zavolal, on s výprvou na Blanc nadšeně souhlasil a uvítal temín konec září, protože na podzim chtěl jet do Jižní Ameriky, snad do Peru, nebo Venezuely (Venezuely-B.). Zůstala jen otázka, kdo pojede s námi třemi. Já s Barunkou (moc jsem chtela, ale do pulky zaří to zdaleka jisté nebylo...B) a Jura jsme byli jistí. Můj bratranec, který v srpnu chtěl dobýt Elbrus (a nakonec ho i dobyl) už neměl dovolenou a z práce by ho beztak nepustili. Martin B, který s námi byl v květnu na Blancu a na vrcholu také nestanul, účast na výpravě odmítl z důvudu služebních cest a údajně mizerné fyzické kondice. Napadl nás Michal P., který se snad už na potřetí neúspěšně pokusil o dobytí druhého nejvýššího alpského vrcholu v pohoří Monte Rosa. Ten nadšeně a s jistotou souhlasil a tak byla výprava kompletní. Den odjezdu byl stanoven na 24.9.2008, čas 18:30 z Brna.

 

 

Den D. středa 24.9.2008

Motto: You must sleep much longer next time!!!

Je 18:15. V Brně zataženo, poprchává. Ovšem podle předpovědi nás čeká to nejkrásnější počasí, jaké v září na Mont Blancu vůbec může být. Sešli jsme se podle plánu u malého Tesca a nakládáme bágly. Do Jurovýho Passata se toho naštěstí vejde dost, ale už teď mně bolí záda a ramena při představě, že tohle všechno potáhneme nahoru. Ještě že ty sněžnice jsme nechali doma. Jedeme ještě pro GPSku za Jurovým kamarádem ke Globusu a vyrážíme k Jihlavě, kde vyzvedneme Michala. Hraju si po cestě s GPS a zjišťuji, že tohle zařízení nás do Chamonix asi nedovede. Používáme ho aspoň jako mapu, protože normální automapu Evropy nemáme, což jsme z hrůzou zjistili až po cestě - v tomto směru jsem jako vedoucí výpravy kapku selhal, na druhou stranu, i tak jsme ani jednou nezabloudili. Až do Karlsruhe řídil Jura, což je slušná dávka. V podstatě řídil v tahu 8 hodin (pokud nepočítám zastávky na WC a tankování). Pak jsem za to sednul já někdy ve 3 hodiny ráno jel až na Švýcarské hranice. Na hraničním přechodu jsme okolo páté a nějak jsem tam najel v rozespalosti do nějakého špatného pruhu a tak jsem chtěl vycouvat. Ale to už si mně všimnul někdo z celníků a mával na mně, ať jedu k němu. Nedovolil jsem si neuposlechnout a jel. Začal se mně vyptávat (anglicky), jak dlouho řídím to auto. Použil správný čas, ale v pět ráno mi to anglicky myslí mnohem hůř než ve dne a tak jsem se taky začal ptát: "Myslíte jak dlouho už řídím (mám řidičák), nebo jak dlouhou už jezdím s tímto konkrétním autem?" Trochu ho ty otázky nadzvedly a přidal na hlase i na důraze (snad si nemyslel, že si z něho dělam srandu, nebo že jen dělám blbýho)... Znovu se zeptal: "Jak dlouho teď řídíte v kuse, než jste sem přijel." Odpověděl jsem mu, že tak dvě hodiny. On na to: "A jak dlouho jste před tím spal?" A já zase zase musel použít doplňující otázku: "A myslíte jak dlouho jsem spal tu předešlou noc, nebo tuto." (Což nebylo moc moudrý, protože tím mu asi došlo, že pro mně poslední noc, kdy jsme spal, byla asi ta předešlá) Začal chápat, že si srandu nedělám a o to víc kladl důraz na každé slovo: "Kolik hodin jste spal, než jste sedl za volant." Odpověď byla současně i výpočtem: "Tak asi od půlnoci do .... tří". Ty tři hodiny jsme jsme řekli téměř současně, protože i on si spočítal, že když je teď pět ráno a jedu dvě hodiny, že asi někdy ve tři jsem se zbudil a sedl za volant. Přišlo mi, že už té otázkové přestřelky má dost a tak řekl jen: "Dobře, ale příště musíte spát více! Jeďte!" Popojel jsem jen kousek, nechal Juru, ať si sedne zase za volant a tak jsme šťastně dorazili až do Chamonix asi tak kolem půl osmé ráno.
J

 

 

 

 Den D + 1 čtvrtek 25.9.2008

 

 

 

Nebyli bychom to my , kdybychom si absenci bloudění po cestě do Chamonix  nevynahradili až na místě.  Jako obhajobu pro naše bloudění bych snad jen uvedla, že opravdu nebylo jednoduché najít to správné místo. Hledali jsme totiž jednu konkrétní lanovku (respektive její konečnou), která nás mohla vyvést na Bellevue ... a ono těch lanovek je v Chamonix a v přilehlém Les Houches  opravdu požehnaně... Nakonec se to povedlo a ještě jsme mezi tím stihli zajít do obchodu pro mapu (kterou stejně neměli) a pro čaj ( ten naštěstí měli...). Vyndali jsme bagáž z kufru a začali hodnotit, co pravdu potřebujeme vzít s sebou a bez čeho se lze obejít.. (Při představě, že to budu nosit několik dní na zádech jsem se stala velmi skromnou....). Několik kabinek lanovky jsme si nechali ujet a v půl desáté jsme také vyrazili. V kabince plné „frantíků“ bylo docela veselo a já osobně jsem byla neskonale šťastná. že nemusím šlapat ten kus cesty na Bellevue pěšky- minule mě to málem stálo život. Další kus cesty už jsme museli jít po svých. Pokračovali jsme dál a výš po kolejích Tramwaye du Mont Blanc. Nebylo zrovna moc teplo, ale jasné nebe a svítící slunce slibovalo pěkné počasí. Slušným tempem jsme postupovali a mě osobně se to zdálo jaksi krátké, alespoň ve srovnání s květnovým výstupem. Kolem poledne jsme byli na konečné stanici Tramvaye. Dál jsme pokračovali po suťovišti  až na Baraque Forestier. Celou cestu jsme měli nádherný výhled na Bionassayský ledovec. A taky jsme potkali kozorožce, kteří se vůbec nebáli, tak jsme si je zblízka vyfotili. Na Forestieru jsme počkali na Juru a vzniklý čas vyplnili mší svatou, pak něco pojedli a vydali se na Tete Rousse. Tam jsme bohužel šli jen tři, protože Jura už toho měl dost (nadmořská výška mu nedělala dobře) a rozhodl se na Forestieru v rámci aklimatizace skončit a přespat. U Tete Rousse  nás přivítal sympatický sněhulák a ukázal nám šipkou, kde máme v mlze husté, že by se snad dala krájet, hledat chatu. Chata to byla útulná a velká. Až do neděle na ní byla obsluha, takže jsme se svou českou angličtinou s jedním frantíkem (s jeho francouzkou anglictinou) z obsluhy dohodli na tom, kdy budeme chtít vstávat a podle toho jsme byli ubytovaní. Jako členové OEAV jsme měli 50% slevu, a tak jsme platili jen něco přes 12Euro. A dál už nás čekala jen samá pozitiva: najedli jsme se a šli brzy spát. Však jsme si ten spánek po předešlé, ne zrovna moc klidné, noci v autě docela zasloužili.

 

B

 
 

Den D + 2 pátek 26.9.2008

 
 

Ráno, jak už bývá pro nás zvykem, přišlo nemilosrdně nečekaně ještě skoro za tmy... Postaraly se o to skupiny horolezců, kteří z nějakého důvodu už vstávali a chvatně se oblékali a balili svoje zavazadla. Jelikož nás bylo dohromady v té jedné místnosti asi dvanáct, tak to byl celkem rachot, při kterém jsem už ani neuvažoval o tom, že bych ještě zabral... No podařilo se a nakonec jsme s velkou námahou vstali tak kolem osmé. Ono nebylo kam chvátat, protože v plánu byl pouze výstup na Gouter, od kterého nás dělilo nějakých 700 výškových metrů a to bychom měli dát tak za čtyři hodiny určitě. Pro jistotu počítáme s tím, že se může něco přihodit a plánujeme cestu raději na 6 hodin. Po standartní snídani v kuchyňce a vaření čaje z rozpuštěného sněhu, po naplnění všech temosek, sbalení všech věcí a nahození veškeré výstroje se konečně kolem desáté hodiny klubeme z Tetky ven. Je docela mrazivo. Slunko se sice snaží, ale je za Bionasseyem, takže na nás ještě nesvítí. Koneckonců jsme za to rádi, protože kdyby na nás svítilo, znamenalo by to, že za chvíli zasvítí i do Grand Couloaru a to by bylo zlé... Mačky nasazujeme hned před chatou a i když už jsme docela rychlí (Bará obzvláště, protože má rychloupínáky), tak nám za těch pár minut docela slušně zkřehly prsty. Michal s prokrvením prstů měl vždycky problémy a má jen jedny rukavice, takže dnešek vidí jako jeden ze dnů, kdy dojde na docela slušný sebezápor, možná i menší mučednictví...však je pátek. Vycházíme od chaty a najednou se z údolí pár metrů od nás vynořila se svým typickým rachotem typicky francouzká helikoptéra a posadila se kousek od nás. Z ní vyběhlo asi 5 lidí (do teď nechápu, kam se vlezli a říkal jsem si, že měli docela štěstí, že je nestavili ve vzduchu policajti, protože by zaručeně dostal pilot pokutu, za to, že veze víc lidí, než pro kolik je ten stroj stavěný) s nerůznějšími uklízecími nastroji a odcházeli směrem k chatě. Zřejmně úklidová četa, vždyť je pátek a v neděli se to tu má zavřít. Jakmile všichni vyskákali helikoptéra se vznesla a opět neskutečným manévrem zmizela v údolí. "A je fuč, " říkám si a v tom si všímám, že kdosi, kdo nápadně připomínal Juru se k nám blíží a dokonce se i rozbíhá! Byl to Jura a byl moc očividně moc rád, že nás zase vidí. No my ho taky rádi vidíme, protože to jen posílilo naděje, že bude v pořádku a že třeba tentokrát to vyjde... Dovídáme se něco o tom,jak strávil včerejšek, jak prevetivně krmil myši ovocem a chlebem, aby mu v noci nerozkousali batoh, jako mně v květnu... Nicméně dál jít dnes nechce, chce zůtat na Tete Rouse do druhého dne a pak prý uvidí. Nejvíce si z tohoto setkání odnesl Michal. Jura mu půjčil své goretexovo-cosi rukavice, který koupil v Nepálu. Michal to už v tu chvíli komentoval, že mu tím pravděpodobně Jura zachránil život a dlužno říct, jak se později ukázalo, že když ne život, tak minimálně prsty mu ty rukavice zachránily. Poreferovali jsme Jurovi, jak to na chatě chodí, on shodil batoh a rozhodl se, že nás doprovodí do Grand Couloaru. Sníh byl přemrzlý, takže se v mačkách šlo výborně. Couloar byl v klidu. Nespadl snad jediný kámen, než jsme my 3 přelezli. Jura to tam otočil a vrátil se na Tete. Ten den se ke Couloaru v rámci aklimatizace ještě několikrát vrátil. My 3 zatím stoupali po zajištěných i nezajištěných úsecích pomalu ke Gouteru. Cesta byla více méně celá pod sněhem, ale bylo poznat, kde je cesta - takové štěstí jsme v květnu neměli. Šlo se dobře, ale únava se přeci jen trochu hlásila o slovo. Byli jsme si dobře vědomi, že není kam chvátat, že Gouter neuteče a že zítra bude potřeba ze sebe vydat všechno, tak jsme tomu tempo přizpůsobili. Na Gouter jsme bez potíží dorazili okolo 13 hodin. Vlastně přesvě v jednu. Vlastně to byl úplně původní plán - na Tete jsem říkal, že by to nemělo zabrat víc než 3 hodiny a z chaty jsme vyráželi v deset. Proto když jsem na Gouter dorážel jako poslední a Bára s Michalem byli už nahoře, začal na mně Michal volat, že jestli nedorazím do 2 minut, tak jsem nesplnil plán... A začali mně povzbuzovat. Pak Michal začal něco s tím, že to nedám a to mne samozřejmně pohnulo ještě k větší aktivitě, snad proto, abych si to s ním nahoře vyřídil. Jo, nakonec jsme plán splnili...ale běžet v téhle nadmořské výšce s plně naloženým batohem po ferratách do takovýho krpálu se mi dosud ještě nepoštěstilo a možná už nikdy nepoštěstí. Chvíli jsme se kochali, hřáli se na sluníčku, které skutečně hřálo a pak jsme ze sebe vše shodili, rozdělali spacáky a rozhodli se dát si zasloužený odpočinek. Kupodivu byla v chatě slyšet i čeština a docela dost...vím, že mně to trochu lezlo do snů...
Já s Michalem jsme spali či odpočívali asi 3 hodiny. Bára to po hodině vzdala a šla do jídelny vařit čaj a popovídat si s těma lidma z Čech. Zajímavý bylo, že i po takovém odpočinku jsem byl stále rozpálený, hlavně ve tváři a srdce mi tlouklo s frekvencí, při které už normálně mívám zvýšenou teplotu. Doufal jsem, že tohle není konec mého výstupu, přestože mi fakt nebylo nejlíp. Protože bylo venku krásně a ležení už nás nebavilo, rozhodli jsme se vyrazit nad chatu směrem na Dome di Gouter. Jen tak na lehko s hůlkama. Bylo fakt nádherně. Došli jsme do míst, kde začíná výrazný stoupání na Gouter. Michal to tam otočil s tím, že jde pro věci na mši a my, že můžeme jit dál, dokud ho neuvídíme, že se vrací. Ušli jsme volným tempem asi 100 výškových metrů a zjistili, že pokud nebude v noci chumelit, tak bude zítřejší cesta k vrcholu naprosto bezchybná. Sešli jsme zase dolů a kousek od chaty měli mši. Kolem šesté večer jsme byli zase na chatě a zkusili něco povečeřet. Bára udělala něco jako těstoviny s tuňákem a čímsi, takže o energii nouze nebyla. Pomalu se začalo smrákat a slunko už nám svítilo do tváře přímo z boku, což se mi snad ještě nikde nestalo... Řešila se ještě závažná otázka: kdy se bude vstávat. Michal s Bárou preferovali čtrtou hodinu, mně to přišlo zbytečně brzo. Pravda, v sezóně se má vycházet už v 4 a to z důvodu, že odpolene sníh taje a je tu reálné nebezpečí propadnutí se do trhliny, ale teď v září? Nakonec jsme to tedy uhádali na půl šestou s tím, že tak nejpozději v sedm vyrazíme. Počítali jsme s tím, že pokud nahoru dorazíme, budeme tam tak okolo jedné hodiny. I ve dvě by se to dalo... Však se chceme zase vrátit jen Gouter. Čekalo nás převýšení 1000m, a navíc v nezvyklé nadmořské výšce, takže odhad 6 hodin na cestu mi nepřišel ani příliš nadsazený. Udělal jsem oka na svým půlkovým laně, které jsem zdvojil (takže ze 60ky vznikla 30ka), udělali jsme si čaj do termosek, vyfotili zapadající slunko a pomalu (něco po deváté hodině) se odebrali na svá již zabraná místa ve spací místnosti. Že to bude na dlouho poslední normální a relativně klidná noc jsme v tu chvíli ani trochu netušili...  

 

 

 

 

 

 

Den D+3 Sobota 27.9.2008 - Vrcholový den

 

I když se vstávat mělo až o půl šesté, ze spacáků jsme se soukali už po páté hodině. Prostě nám to nějak nedalo. Pravdou je, že okolo byl docela rachot, jak vstávali ostatní skupiny horolezců, takže to vstávání byla docela přirozená reakce. Vím, že jsem do sebe dostal jen pár lžic musli s mlíkem. Tuším, že jsem je ujídal Báře, protože jsem věděl, že sním jen pár lžic a že nemá cenu kvůli tomu vůbec špinit ešus. Vůbec mi nebylo dobře od žaludku, tak jsem Báru poprosil o paralen. Po čase se ukázalo, že to bylo rozumné, i když sám nevím, co si o tom myslet, že jsem vylezl nahoru "pod práškama". Psychická podpora to rozhodně nebyla, ale fyzická rozhodně ano. Už večer se rozhodlo, že na Valotku (byvakovací chata ve výšce 4350mnm) ponese batoh jednak Bára jednak já. Na Valotce nějaký věci necháme a dál ponese Michal už jen jeden batoh s tím nejnutnějším - termoska, voda, tyčinky, čokolády, slivovice v pet lahvičce.
Oblekli jsme na sebe to nejteplejsi a nejlepší, co jsme měli. Všichni, co se zhora včera vrátili, hlásili, že je na vrchu děsná, ale fakt krutá zima a vítr. Okolo půl sedmé hodiny jsme vyrazili. Měl jsem sice čepici, ale ten vítr byl opravdu nepřijemně mrazivý a prudký, tak jsem si musel natáhnout i kapuci. I tak mi omrzaly tváře. Jak jsem si hrál s tou kapucí, tak mi Michal s Bárou trochu utekli. Přidal jsem do kroku a zdálo se, že to moc nejde, že je už asi nedoženu. Cítíl jsem se děsně vyčerpaný a to jsem neušel ještě ani 50výškových metrů. Vypadalo to blbě. Zatnul jsem zuby a ještě zrychlil. Ten vítr byl fakt na zbláznění, ne a ne přestat, cítíl jsem, jak mi zejména v oblasti kalhot uplně krade veškeré teplo a to jsem měl kalhoty fakt slušný, s podšivkou a ještě jsem měl, jako všichni ostatní, vojenský podvíkačky, který jsem ještě nikdy na výstup nepoužil, vždycky jsem v nich tak maximálně spal. Michala jsem dohnal. Stále jsme ještě nabyli navázaní na laně, které jsem nesl v batohu. Dokud to jen trochu půjde, tak se nechceme vázaz, protože uvázanost na laně děsně vyčerpává, vnucuje tempo a celkově spomaluje výstup, alespoň taková byla moje dosavadní zkušenost. Začalo pověstné stoupání na Dome di Gouter, který má něco okolo 4300mnm. V květnu jsem se tady tak vyčerpal, že na vrcholu toho kopce jsem myslel, že už neujdu ani metr. Bára udávala po celou dobu stoupání tempo přesně tak, jak mi vyhovovalo. Moc jsme nezastavovali, asi tak 5x za celý stoupání, ale šli jsme jen co noha nohu mine. Asi v půli kopce, tedy okolo 4000mnm se před náma objevila trhlina asi metr široká. Šli jsme podél ní v domění, že narazíme na místo, kde se dá snadno překonat, ale takové místo ne a ne přijít. Rohodli jsme se jí překročit v jednom místě, kde se zdála být nejméně nebezpečná. Vzhledem k neustálému větru, který podle našich odhadů mohl mít tak kolem 80km/h jsme se pořádně ani neslyšeli. Vytáhl jsem lano z batohu a každý se přicvaknul do nějakého oka. Sedáky jsme si naštěstí oblekli už před odchodem z Gouteru. První šla přes trhlinu Bára a zdálo se, že by to neměl být problém, že v tom mrazu se jen tak nepropadneme. Překonal jí i Michal a pro mně to už byla malina, i když respekt jsem vůči té možná bezedné díře přeci jen měl.  Zdálo se, že to stoupání nebere konce. Měli jsme za sebou asi hodinu cesty a vědomí, že tímhle terénem a v tomto sklonu budeme stoupat ještě více než hodinu a pak budeme teprve v půli cesty, to bylo přinejmenším frustrující. Prsty na nohou jsem necítil už dávno, prakticky od chvíle, co jsme vyšli. Bára na tom byla podobně, možná i hůř. Neustále mi něco teklo z nosu (co to asi mohlo být?) a přimrzalo různě ve vousech a na obličeji. Do toho jsem přestával cítít prsty na rukou - rukavice jsem fakt podcenil, to uznávám. Všechno by se dalo vydržet, ale ten nekončící vítr se sněhovým prachem mně kradl veškerou trpělivost, kterou jsem si nechtěl nechat lacino vzít. V jednu chvíli jsem se otočil a viděl jsem to, o čem jsem doposud jen slyšel: vycházející slunko házelo přes Mont Blanc stín do atmosféry! I přes všechno trápení a bolest jsem si ten pohled musel vychutnat. Byla to nádhera, škoda jen, že se to nepodařilo vyfotit... Po další hodině chůze jsme najednou a nečekaně zvolnili stoupání a i když jsem tomu nechtěl uvěřit, byli jsme tam: na Dome di Gouter. Za necelé dvě hodiny!!! Považoval jsem to za malý zázrak, vždyť kromě těch omrzlých končetin jsem se cítil skvěle, nebolela mně hlava, ani žaludek nic nenamítal. I Michal a Bára se zdáli být v pohodě. Znovu se potvrdilo, že taktika pomalé chůze s méně přestávkama se v těchto nadmořských výškách fakt vyplácí. V tuto chvíli jsem začal věřit, že tak jak tu stojíme, budeme všichni stát dnes i na vrcholu...
Z Dome di Gouter, kde jsme právě stáli, jsme se mírným klesáním dostali pod Bivaque Valot a pak slušným trhákem na Valotku. Kvůli větru jsme se hodně rychle dekovali do plechové bivakovací chaty, jejíž součástí je dokonce i WC (samozřejmně není splachovací a není tam umyvadlo, ale to je v pořádku, beztak by tam voda byla v trubkách stále zamrznutá.)

 

 

Odpočinek na Valotce nám prospěl, trochu jsme se i zahřáli. Potkali jsme tam navíc dva borce od Ostravy, kteří byli na vrcholu den před námi s tím, že na něj šli přes Midi, což byl pro nás zatím spíše jen sen... Každopádně varovali nás, že počasí se mění rychle, že včera bylo dopoledne taky hezky, ale při sestupu je chytla taková sněhová vánice asi sto metrů pod vrcholem, že museli udělat záhrab a asi dvě hodiny v něm zůstat. Nakonec přespali na Valotce a právě když jsme do ní přišli, tak se balili a chystali se k odchodu.

 

Podle plánu jsme zredukovali dva batohy na jeden, posilnili se lokem slivovice, snědli tabulku čokolády a s chutí se pustili do posledních čtyřistačtyřiceti výškových metrů. Bylo těsně po desáté hodině. Taktika byla zřejmá a osvědčená: jít pomalu, ale jistě, bez zbytečného zadýchávání a hlavně: každý za sebe, žádný lano mezi sebou, jak je zde častým a nebezpečným zvykem. Osobně mám pocit, že to lano slouží méně zdatným turistům k tomu, aby je horští vůdcové za něj vytáhli (ale doslova vytáhli) na vrchol. Jinak je zde lano skutečně spíš pro lidi, kteří si přejí, aby je ani smrt nerozdělila. Jde se hodně často po hřebínku, kdy na každou stranu je slušně prudký svah. Většina zkušených lidí říká, že jakmile se člověk na takovým svahu trochu rozjede, tak už mu ani cepín nepomůže...docela tomu věřím. Po kilometrové projížce může horolezec zkončit neznámo kde a v neznámem stavu. Naštěstí nám se nic takového nestalo a i přes nepříjemné nárazy větru jsme to ustáli a po nádherné, dech beroucí závěrečné pasáži, stanuli na tolik dlouho jen vysněném vrcholu. Konečně jsem si to užíval tak jak jsem si přál, nemohl jsem uvěřit tomu, že mi vůbec není blbě a cítím se tak v pohodě. Jen Bára se po sestupu zmínila, že posledních sto metrů jí bylo trochu nevolno, ale na vrcholu to vůbec nedala znát. Počásí bylo nádherný, výhled na Matterhorn a na pohoří Monte Rosa a vůbec, na celý Alpy - vždyť jsme byli na té nejvyšší aplské hoře - byl neopakovatelný a těžko teď popsatelný... Fotky mohou jen napovědět...ale jinak tam prostě musíte být. Co mně utkvělo v paměti nejvíc byla asi čtyřicet centimetrů dlouhá zmrzlá mrkev, která ležela na vrcholu jen tak, bez majitele... Možná měl někdo chuť stavět na vrcholu sněhuláka a nahoře si vzpoměl, že zapoměl dole uhlíky na oči a musel se vrátit...no nevím. Vyfotit jsme se nechali od jednoho člena tříčlené ruské výpravy. Za odměnu jsme jim dali loknout slivovice z pet lahvičky, kterou vzala Bára sebou jako to nejnutnější... (Když nenesete batoh, tak se snadno určuje, co bude nahoře nejnutnější...). Okamžitě poznali, že se jedná o slivovici... Prostě Rusové, ale byli fajn, přiznám se, že mi byli milejší než francouzi, kteří často dávali najevo, kdo je tam doma a kdo je turista.

 

 

 

J.J.

 

 

Výstup od Valotky podle Báry:

 

Ted nám zbývalo posledních 440 výškovým metrů k vrcholu. Když jsem na tomto místě byla milule, zdalo se mne to jako naprosto nepřekonatelná překážka, teď mi to příšlo vcelku schůdné. Jen kdyby se utišil ten vítr... Takže jsme vyrazili po úbočí pyramidy (to je první část samotného výstupu na MB). Cesta serpentýnami docela ubývala, aspoň mě se to tak zdálo. Pak nás čekala kaskáda hřebínhů, kde se dva nevyhnou a tak jsme sem tam počkali až projde vyprava vracenící se z vrcholu. Tím jsme si zároveň i odpočali. V jednom místě to bylo opravdi docela nepříjemné- úzký hřebínek , slunce svítící přímo proti obličeji, silný vítr ženoucí sních z dola nahoru. I tuto nástrahu jsme úspěšně zvládli. Teď už nás čeká  jen posledná mírně stoupající hřeben  a potom vrchol. Zdálo se to jednoduché, vrchol už byl v dohledu, ale jěště několikrát jsem se musela zastavit a vydýcht. Možná i proto, že jsem věděla, že vrchol už mi neuteče, jsem přestala spěchat a užívala si posledních pár výškových metrů. Konečně jsme byli na vrcholu. K našemu překvapení jsme tam našli opravdouvou, ale totálně zmrzlou, mrkev, že by pozůstatek sněhuláka?  Na vrcholu jsme se několikrát vyfotili, Michal se nechal vyfotit s masivem Monte Rosa za zady, aby se mohl pochlubit farníkům. Pořádně jsme se napili čajíčku a vydali jsme se zpět na Valotku. Cestou jsme opět jako při výstupu potkávali dvojice až trojice svázané lanem na metr až dva od sebe, které se rozhodli, že pokud má někdo znich na horách zahynout, tak zbytek družstva ho chce svorně následovat...šílenci. Nehledě na to, že jsou v podstatě nepředběhnutelní.... na Valotku jsme tedy zdárně dorazili, pobrali věci, které jsme tam zanechali, a vydali se zpět na Refuge de Gouter. Mohli jsme tam být kolem třetí , půl čtvrté. Odpočinuli jsme si a najedli jsme se a opět jsme měli mši kousek nad chatou. Do chaty se opíralo slunko, takže tam bylo fakt teplo i venku u chaty bylo dobře, takže aspoň ja jsem trohu podcenila oblečení a celo mši mi pak byla docela zima... Když jsem se pak vrátili , jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli, že naše spacáky někdo svévolně přemístíl a místo dvou postelí teď máme stěží dvě.. . chata se vydatně naplnila a míst opravdu nebylo dostatek. Nakonec se spalo všude, kde se dalo i na schodech. Celou noc jsem se nejdřív tulila k Jirovi a pak (když Jirka nevydržel ten nátlak a šel si lehnout na karimatku pod stůl) se ke mě tulil jakýsi Francouz (který se před tím tulil k Jirkovi z opačné strany než Barunka - to byl ostatně ten hlavní důvod, proč Jirka odešel - pozn. Jirky). Noc to byla naprosto šílená...

 

 

 

Neděle 28.9.2008 -Sestup
Většina nocležníků vyklidila chatu už brzy nad ránem a proto jsme si trochu pospali, když už pak byl celkem  klid. Vstali jsme tedy až někdy kolem půl osmé, nasnídali se, sbalili batohy a vydali se na cestu dolů.  Cesta probíhala bez komplikaci, pouze ja a moje palce bychom si ten sestup klidně odpustili (opět mi opadají nehty). Pouze sníh který mírně natál a přes noc zmrzl neustáve vyhrožoval  pádem. Mačky byli zbytečné, sněhu bylo málo místy žádný. Jediné zpestření nastalo až při překonáván Grand Couloiru. Dva metry nad cestičkou přes Couloir mě totiž spadla hůlka a svištěla si to dolů , naštěsti se zastavila tak deset metrů pod námi. Nezbývalo než vyndat lano, sedák a karabinu a spustit se pro ni.  Nakonec jsme ji společnými silami výtáhli. Dál už to šlo dobře, sešli jsme k Tete Rouse , pak na Baraque Forestiere a dál na konečnou tramwaye.  Zde jsme se měli nedělní mši. Ozval se také Jura, jak jsme na tom a domluvili jsme se sním , že kolem čtvrté odpledne budeme na parkovišti . Pokračovali jsme dál po kolejích až na Col de Mt. Lachat - mírně zanedbanou stanici tramwaye. A protože už nás to nebavilo, rozhodli jsme si to zkrátit přes Mont Lachat. Výstup na ni pro nás neznamenal žádné potíže, všeho všudy to mohlo být tak 20 výškových metrů, ale sestup byl o to lepší- prudký, blátivý a proklatě kluzký..Na vrcholku Mt. Lachat jsme se vyfotili s panoramatem Dom de Gouteru a Aig de Bionassay. Krása. Cesta se nám touto zkratkou trochu protáhla a na stanici lanovny jsme přišli až po čtvrté odpoledne. Teď  už jen nasednout do kabinky a budeme v Les Houches. 

 

 Kabinka nás za mírného houpaní přivezla až na parkoviště, kde před pár dny naš výlet začal... a tam už na nás čekal Jura s teplým gulášem... Vysprchovali jsme se nalodili se do auta a vyrazili k domovu... byl to krásný výlet, jen škoda, že pro nás byl poslední společný...poučení ví, ostatním to může být jedno...

 

 

B

 

 

Od dobytí Wildspitze to byl náš společný sen, tedy mně a Barborky, že bychom se vypravili na Mont Blanc, časem pak třeba na jiné velikány na jiných světadílech. Kdo chce, pro toho není nic nemožné...říkal jsem si. Možná bychom jednou zkusili i Matterhorn... težko říct. kde bychom se zastavili...teď už to ale nemá smysl řešit.

 

Možná právě proto jsem ten výstup označil jako nejkrásnější. To, co člověk prožije s někým drahým naposledy bývá často nejkrásnější...

 

 J.J.

 

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

„Ach budu plakat,“ řekla liška.
„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil...“
„Ovšem,“ řekla liška.
„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.
„Budu plakat,“ řekla liška.
„Tak tím nic nezískáš!“
„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

....

A vrátil se k lišce.
„Sbohem...,“ řekl.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

 

Antoine de Saint-Exupéry

www.vrana.cz/princ/princ21.html

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Mont Blanc září 2008

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(ober, 11. 8. 2009 8:47)

počtení pěkné, ale nevím proč tam máte naflákáno tolik různých fontů (zřejmě každá osoba jiný font ?)
a napsat "byvakovaci" je ostuda, možná si pletete obývák a bivak :-))
a opravte si tam množství překlepů:
výprvou, zhora, vázaz, milule, hřebínhů, vracenící, posledná, jěště, vydýcht, "dvojice až trojice ..., které se rozhodli"
celo, "Mačky byli", lanovny

ale jinak to hodnotím kladně a přeju hodně dalších pěkných výstupů